Novinka

Dne 21. 7.2010 vyhlásil Ústavní soud nález IV. ÚS 2244/09, kterým vyhověl ústavní stížnosti matky, jejíž dcera byla rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 o nařízení předběžného opatření krátce po svém narození odevzdána do péče Dětského centra s komplexní péčí a podpůrnou rodinnou terapií při Fakultní Thomayerově nemocnici.Ústavní soud zrušil i následná usnesení téhož soudu, jimiž bylo trvání tohoto předběžného opatření periodicky prodlužováno, jakož i usnesení Městského soudu v Praze, kterými byla odmítnuta odvolání proti zmíněným rozhodnutím.

Z odůvodnění :

Ústavní soud především konstatoval, že obvodní soud prodloužil trvání předběžného opatření o jeden měsíc, ačkoliv zákon jasně stanoví, že takový postup je možný pouze v případě, že v mezidobí došlo k zahájení řízení ve věci samé (§ 76a odst. 4 občanského soudního řádu, věta za středníkem). Takové řízení však bylo zahájeno až později a proto soud postupoval zjevně svévolně, neboť nerespektoval kogentní normy, v důsledku čehož bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stejný závěr pak je třeba učinit i ve vztahu ke všem navazujícím usnesením o prodloužení doby trvání předběžného opatření, jež obvodní soud periodicky vydával. Závažným způsobem pochybil i odvolací soud, který při rozhodování o opravném prostředku neposkytl právům stěžovatelky dostatečnou ochranu a věc řešil toliko formalisticky ( odmítnutím odvolání), ačkoliv si na základě obsahu spisu a svého předchozího rozhodování musel být vědom toho, že obvodní soud jeho právní názor (že předběžné opatření již zaniklo) nerespektuje a v omezování ústavně zaručených práv stěžovatelky pokračuje.

Odloučení dítěte od matky a jeho umístění v kojeneckém ústavu, pro něž neexistoval zákonný podklad, však založilo i porušení dalších ústavně zaručených práv , obsažených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny, čl. 6 a 8 Úmluvy a čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 7, čl. 8 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte. Čtvrtý senát Ústavního soudu v této souvislosti připomněl, že při rozhodování o předběžném opatření dle § 76a odst. 1 občanského soudního řádu je třeba mít neustále na zřeteli, že zájem dítěte je v tomto řízení nejvyšším imperativem (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: „Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány“) a dodal, že ze skutečnosti, že matka odmítala spolupracovat s pracovnicemi orgánu sociálně-právní ochrany dětí, nelze usuzovat, že k dítěti nebude mít kladný vztah a především, že nebude schopna se o něj postarat. Pokud pak obvodní soud opřel své rozhodnutí o konstatování, že se nepodařilo zjistit, v jakých podmínkách bude matka o dítě pečovat a z toho dovodil ohrožení dítěte na životě, přenesl nepřípustně důkazní břemeno na stěžovatelku, neboť vyšel z názoru, že neprokáže-li se v řízení opak, má se za to, že dítě na životě ohroženo je. Tímto přístupem byl zcela popřen smysl institutu předběžného opatření dle § 76a občanského soudního řádu, jímž je zasahovat na ochranu dítěte v případě, že zjištěné skutečnosti svědčí o jeho bezprostředním ohrožení, a nikoliv tehdy, jestliže příslušná skutková zjištění absentují.

Ústavní soud dále uvedl, že nikoho nelze nutit, aby využíval všech výhod, které mu současná civilizační úroveň nabízí, přičemž zájem dítěte, aby mělo zajištěnu „kvalitní“ soudobou péči (z hlediska materiálního), nemůže bez dalšího převážit nad jeho zájmem a právem, aby bylo vychováváno vlastními rodiči. Jinými slovy řečeno- odnětí dítěte rodičům z důvodu ohrožení na životě nemůže být v demokratické společnosti založeno pouze na srovnání předpokládané životní úrovně dítěte s úrovní, kterou by v rámci společnosti mohlo dosáhnout jinde. Vazba mezi matkou a dítětem je jedním z prvořadých předpokladů vývoje lidského jedince a proto porušení této nejpřirozenější lidské vazby zákon umožňuje pouze v případě absolutní absence péče či její naprosté nedostatečnosti a pouze tehdy, je-li dítě ohroženo bezprostředně (takový postup je třeba považovat za ultima ratio). Zásah obvodního soudu, který stěžovatelce odňal možnost pečovat o dítě několik dnů po porodu, byl v tomto ohledu zjevně nepřiměřený, neboť jí ani nebylo umožněno, aby prokázala, jak by se o dceru byla schopna postarat.

 Plné znění nálezu zde.

Autor: JUDr. Pavel Varvařovský